Pojem obvyklé bydliště dítěte
V případech mezinárodníc únosů dětí a řešení otázky jejich návratu soudní cestou, je stěžejní otázkou stanovení tzv. obvyklého bydliště dítěte.
Právní úprava haagské Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí ze dne 25.10.1980 a případně i Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 Sb., o příslušnosti a uznávání rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále jen „Brusel II bis“) (dopadá-li na věc) pojem nedefinují, pouze jej užívají.
Nikoliv zatím značnou, ale dá se říci již stabilní judikaturou českých soudů (zahraniční přístupná na www.incadat.com), je dáno, že pojem „obvyklého dítěte“ by měl být vykládán vždy ve vztahu k reálné situaci dítěte a okolnostem života konkrétního dítěte, nikoliv tedy v závislosti na formalismu, daném např. trvalým bydlištěm, místem narození, délkou pobytu apod. vytrženými z celého kontextu dosavadního života dítěte.
Již v roce 2011 se Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2244/2011 vyjádřil v duchu principu nutnosti hodnocení faktického stavu (nikoliv právního) ze strany obecných soudů: „Vnitrostátnímu soudu přísluší určit místo obvyklého bydliště dítěte s přihlédnutím ke všem konkrétním skutkovým okolnostem v každém jednotlivém případě. Kromě fyzické přítomnosti dítěte v členském státě je třeba zohlednit další skutečnosti, které mohou nasvědčovat tomu, že tato přítomnost nemá pouze dočasnou či příležitostnou povahu a že pobyt dítěte vykazuje jistou integraci v rámci sociálního a rodinného prostředí.“
Totožně pak z rozhodnutí Krajského soudu v Brně (sp. zn. 20 Co 365/2012-411) : „Místo obvyklého bydliště dítěte je třeba vždy určit na základě fakticity pobytu dítěte v konkrétním členském státě Úmluvy. Místo obvyklého bydliště dítěte je založeno nejen na přítomnosti dítěte v tomto členském státě, ale také na určitém stupni integrace dítěte do společenského a rodinného prostředí, tzv. 'aktuálním centru zájmů' dítěte v tomto státě. K relevantním faktorům patří délka pobytu, pravidelnost pobytu, záměry a důvody pro předchozí stěhování a následný pobyt dítěte v daném členském státě, národnost dítěte, místo a podmínky návštěvy školy, jazykové znalosti, rodinné, společenské a kulturní vztahy a aktivity dítěte, úmysl rodičů usadit se v členském státě, sídlo ošetřujícího lékaře dítěte a v neposlední řadě i nákup, prodej či pronájem nemovitosti rodiči dítěte v daném členském státě nebo jejich další významnější majetkové dispozice.“
V rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5473/2007 ze dne 5.3.2008 je pak připuštěna korekce výkladu pojmu obvyklého bydliště dítěte ve vztahu k nejlepším zájmům dítěte: „ Oba cíle Úmluvy - jeden preventivní, a druhý určený k zabezpečení okamžité reintegrace dítěte do jeho obvyklého prostředí - korespondují se specifickou ideou „nejlepších zájmů dítěte“. Nicméně je třeba připustit, že přemístění dítěte může někdy být odůvodněno objektivními důvody, které mají co do činění jak s dítětem samotným, tak s prostředím, s nímž je dítě nejtěsněji spojeno. Proto Úmluva uznává potřebu jistých výjimek z obecných závazků států při zajišťování návratu dětí, které byly protiprávně přemístěny nebo zadrženy.“
V rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 30 Cdo 1994/2013 ze dne 27.1.2015 je učiněn výklad obvyklého bydliště dítěte také ve smyslu čl. 8 odst. 1 Nařízení (ES) č. 2201/2003, kterým má být:“ místo, v němž má osoba těžiště svého života. Přichází-li v úvahu určení obvyklého pobytu (bydliště) na území více států EU, je úkolem soudu, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, určit poměr rodinného a společenského začlenění dítěte v jednom členském státu k rodinnému a společenskému začlenění dítěte v jiném členském státě.“
Autorem článku je JUDr. Věra Škvorová, Ph.D., advokát
říjen 2015